sobota 8. dubna 2017

Sociální sloupek

Priority lidí se rozutíkají různými směry, v závislosti na jejich charakteru. Tedy někdo preferuje hodnoty materiální - mít co nejvíce krásných aut, pěknej domeček, nějaký ty desítky triček a hlavně parádní telefon. Další skupina lidí může preferovat hodnoty emocionálního typu. Tím není přesně myšleno víra, ať už jde o cokoli. Tím je myšleno například budování vztahu s lidmi, přátelství, rodina, láska. Pro člověka, který se ubírá směrem hodnot týkající se právě emočního charakteru, jsou lidé z materiálního světa nepochopitelní. Ovšem i pro druhou stanu je tomu stejně.

Pro člověka, který si zakládá na pevném vztahu se svou rodinou. Kde vše funguje a může se vždy spolehnout na to, že jeho příbuzní (a ne třeba pokrevní), tu pro něj vždy budou. Pokud ovšem dojde ke střetu zájmů  právě v rodině člověka s hodnotami emočními a člověka s hodnotami materiálními, nastává nepříjemná situace. Jeden ze členů rodiny se mile rád distancuje od veškerého sociálního dění v kruhu rodinném a jde si svou cestou. Nejlépe cestou kariéry, práce a peněz. Tím se ovšem nejedná vždy o cestu úspěchu a bohatství, ale i o cestu neúspěchu a finančních problémů.

To samozřejmě člověka, jenž inklinuje k rodinnému poutu může ničit ve všech směrech. Tedy rodinný typ se doma utápí v bolesti ze "ztráty" jednoho člena rodiny. Pokud ztracený člen rodiny ještě čelí nějakým problémům a nedá si pomoci, utápění se emočního člověka je ještě hlubší a horší. V tom smyslu, že mu není ano dovoleno, být nějak nápomocen. Ačkoli se nejedná o ztrátu fyzickou, bolest je obdobná. Jedinec, jež si užívá nepřítomnosti svých rodinných příslušníků, tyto útrapy nepoznává a vesele se žije to svoje. Nedbá na to, že jeho rodině s ním schází sociálního kontaktu. Naopak se utápí v představě, že ho jeho rodina nahání, či snad terorizuje svými dotazy na jeho zdraví a vůbec, jak se mu daří. V případě problémů ztraceného jedince si rodina dokonce dovolí nabídnout pomoc, což je samozřejmě absolutně přes čáru.

Kudy tedy vede ta správná cesta, kde obě strany budou spokojené. Jedna strana si přeje být v kontaktu s někým, kdo o kontakt ani z bla nestojí. Obě strany se tedy trápí a řešení je takzvaně v nedohlednu. Jedná se přeci o rodinné pouto, o něco tak důležitého a speciálního, co se nedá jen tak přerušit. Tak nějak by vypadalo smýšlení členů toužící po kontaktu s rodinou. Druhá strana ovšem s přeseknutím rodinných pout nemá nejmenší problém. Kdyby se dalo nějak zařídit, aby se o přeseknutí rodinných pout jednalo ve smyslu krájení chleba, udělal by to.

Pravděpodobně asi neřešitelný problém, dokud celý tento koloběh jednu stranu neunaví, a tak nějak se "vzdá." Výsledek by byl buď -Dobře, vypusťme ho tedy z našich myšlenek, jako člena rodiny. - nebo -Dobře. Budu s nimi komunikovat a jednou za čas se s nimi sejdu." Jak dlouho může trvat, než se jedna ze stran unaví, nebo dojde k nějakému rozumnému kompromisu. Otázka stále zůstává nezodpovězena, tak nějak ve vzduchu.

pátek 7. dubna 2017

Lidé se mění .. nebo jsou měněni

Lidé se mění. Často jsem byla přesvědčená, že člověk v jádru zůstává stejným, a ať se chová jak chce, jádro je jádrem. Zůstává konstantní, neměnné. Asi bych u tohohle přesvědčení zůstala, pokud bych změny nepozorovala sama na sobě. Zdá se mi až podivný, jak se některé věci dokážou tak moc změnit, aniž by o tom člověk vlastně věděl. A taky je zajímavý, jak si člověk všímá věcí, až když se přímo dotýkají jeho samotného. 

Nemám vůbec páru, jak ta změna probíhala, co se stalo nebo naopak nestalo. Nebo spíš než změna, asi proces. Ono to jde těžko popsat nějakým slovem. Ani si netroufám říct, jestli se všechno změnilo/vygradovalo/ posunulo se, v dobrém slova smyslu, nebo naopak. Je pravda, že uvažovat o změnách osobnosti ve 23 letech, je trošku zbytečný. Kdo ví, co mě ještě potká a co mnou nějak zásadně otřese. A to v jakémkoliv slova smyslu. Ovšem první změnu vnímám právě teď a nutí mě přemýšlet. 

Pamatuju si dny, kdy jsem byla obklopená lidmi. Každý den jsem vídala desítky lidí, zdravila se s někým pomalu na každém kroku a chodila jsem neustále ven. Společnost mnoha lidí pro mně byla vzduchem. Poznat někoho nového nebyl problém, naopak radost. Samozřejmě se bavíme o letech střední školy. Tedy mojí socializaci podporoval neustálý kontakt s lidma ve škole. Byla jsem zvyklá na denodenní přítomnost lidí kolem sebe. Brala jsem to jako samozřejmost.

Taky jsem chodila často večer ven za zábavou. Možná proto, že mě dav kamarádů táhl s sebou. měli zájem o party, tak jsem automaticky měla taky. Ale nechodila jsem ven s odporem nebo pocitem povinnost. Naopak mě to bavilo. Pátek bez toho, abychom nevyrazili někam do centra, byl divnej pátek. Ochuzenej pátek. 

Potom přišla vejška. Ono se často říká, že tam se nachází přátelé na celý život. Neskutečná party, dokud nevystudujete a tisíce nových kamarádů. Já jsem na vejšku nastoupila se dvěma spolužačkama ze základní školy. Byly jsme taková trojka, měly jsme svůj svět a vlastně nikdo jiný do něj nikdy nevkročil. Držely jsme si to svoje tempo a ostatní lidi byli spíš známý, než kamarádi. Možná taky proto, že škola je od našeho bydliště celkem daleko, neměly jsme potřebu se zúčastňovat party, které se konaly právě v klubech naší školy. Stejně tak, jak jsme si nehledaly kamarády, protože jsme měly sebe, jsme neměli nikoho, koho bychom znaly z kolejí. Takže i klasické kolejní party mě minuly. 

Ovšem tohle je to, kde se to začalo trochu měnit. Právě s ubývajícím počtem lidí, kteří se kolem mě vyskytovali, jako bych i celý svůj rozlet uzavírala s nimi. Našla jsem si ve druháku přítele a ten noční Praze tolik neholduje, takže už nebyl vůbec důvod navštěvovat centrum. Tedy opadaly páteční večery v centru Prahy a ubývali lidé kolem mě. Pořád byla ale ještě kolem ta stálá party ze sídliště. Sedánky v hospodě na pokec. Ale už žádný centrum, protože o to už nebyl takovej zájem, jako na střední. 

Ten proces všeho ubývání jsem ani tak nevnímala. To až teď, když se vše usadilo. Když chodím pravidelně do práce, kde potkávám pár těch samých tváří. Povětšinou samí dospělí lidé, co mají rodiny, jsou usazeni, mají baráčky, mají svoje. Ve škole se vídám už jen s jednou kamarádkou (druhá nás opustila a vydala se do světa). Tedy z tria je duo. Doma se potkávám s rodinou a s přítelem. Ve volném čase se ráda setkávám s dalšími pár přáteli, ale tím to končí. Doby střední školy, kdy na každém kroku padaly pozdravy, známí byli všude kam jsem se podívala, party v pátek večer byly samozřejmostí a poznávání nových lidí bylo radostí, jsou pryč.

Věci se nějak usadily. Lidé se usadili. Nějak je všechno jinak. Já jsem jiná. Nemám potřebu potkávat nové lidi. Nemám potřebu jít do centra Prahy a strávit tam celou noc i ráno. Pocit klidného večera s přítelem, s rodinou nebo přáteli u pití, je pro mě příjemnější, než chaotické noční centrum. Jako by se ze mně stal ze dne na den důchodec, co chce mít svůj klid. Kdybych byla odjakživa taková, jako teď, tak to pro mě není nic podivného. Každý je nějaký. Ale takováhle změna je znamením k zamyšlení se.

Otázkou je, pokud bych se dostala do nového okruhu lidí, kteří mají priority jinde. Tedy užívají si noční Prahu, rádi jsou ve společnosti mnoha lidí. Jestli by přítomnost a vliv zájmů takového okruhu osob vzbudil zase to, co mě tehdy bavilo. Nebo by vzbudil zájem o cokoliv nového, co by bavilo je a bavilo by to i mně, protože bych byla ráda v jejich společnosti. Nechci tím tvrdit, že po něčem takovém toužím. Jen uvažuju nad tím, jestli se tedy mění člověk sám nebo ho mění okolí. Jestli ho mění zájmy těch, se kterými tráví čas...

pondělí 3. dubna 2017

Desítky včel a dva párky v rohlíku

První víkend v dubnu jsme se vydali na chatu. Nebyla bych to já, abych si s sebou nevzala foťák a nesnažila se vyfotit každou věc, kterou potkám, a pak na tom nehledala nějakou hlubší myšlenku. Tentokrát bylo opravdu horko, prvně jsem opustila dům v tričku s krátkým rukávem. Pro mě to byla událost roku, fakt jsem to hodně prožívala. 

Celé odpoledne jsme hráli na zahradě, na slunci, Dostihy a sázky. Ačkoli to není nějaká světoborná činnost, jako absolutní relax na prvním pořádným slunci, to je perfektní. První hra pro mě znamenala drsnou prohru, ale potom jsem nasadila hráčský tempo a byla jsem dvakrát jasným vítězem. 

Ale dost už psaní, tentokrát se jdu spíš pochlubit tím, co se mi podařilo zvěčnit. Bude se to celkem hemžit včelama, ale nedokázala jsem vybrat jen jednu fotku, tak je třeba se tím prohrabat. Plus malý překvapení nakonec.



























A tady už je to malý překvapení. Tematicky naprosto odlišný, ale jestli tohle v člověku nevyvolá hlad, tak už nevím co. Před tím, než jsme se vydali na cestu, na chatu, stavili jsme se na Andělu ócéčku. Úplně dole u garáží jsme narazili na stánek s tímhle jídlem a nešlo to jinak, než si dva kusy odnést s sebou. No a jak se nám hned pěkně jelo. 


neděle 26. března 2017

První jarní víkend

Tuhle sobotu, tedy 25.3.2017, jsme si s Lukášem nařídili budík na brzkou ranní hodinu. Pro nás to tedy znamená 6:30. Je mi jasné, že každý se k téhle problematice staví trochu jinak. Normálně v sobotu vstáváme později, ale tentokrát jsme se rozhodli strávit sobotu trochu výletně.

Naším prvním cílem byl památník Terezín. Byl nám doporučený, jako fajn výlet, a protože tam Lukáš ještě nikdy nebyl, řekli jsme si, že se tam podíváme. Začít den hned takhle emotivně, je asi docela odvážné, ale některé dny si to prostě žádají. Pár dnů před tím jsme ještě shlédli film Athropoid, tak jsme byli celkem historicky naladění.

Vzala jsem si s sebou foťák, kdyby se někde naskytl nějaký zajímavý okamžik. Jenže po příjezdu, mi došlo, že Terezín nebude úplně místem, kde bych chtěla své zážitky dokumentovat. Tohle si člověk musí projít v klidu a celý ten zážitek si uložit v hlavě. Možná jako zahraniční turista, bych si foťák vzala. Nicméně jsem si jistá, že k fotkám bych se později nevracela, pouze pokud bych se chtěla podělit o svůj výlet s příbuznými, kteří se mnou na cestě nebyli. Tak jsem foťák zase schovala do auta a vydali jsme se na cestu.

Míchaly se ve mě opravdu prazvláštní pocity. Já osobně jsem tady už jednou byla - se školou. Jenže to byly takový ty ,,pubertální léta", kdy vás spíš zajímá konverzace se spolužáky, než nějaký památník. Takže jsem si tentokrát v klidu Terezín prošla s Lukášem, po svém. Nemůžu snad ani použít slovo zajímavé, spíš jako děsivé až zarážející, jak se s lidmi zacházelo.

Když jsme opustili Malou pevnost, vydali jsme se skrz samotné město Terezín k muzeu Ghetta a následně ke krematoriu. Procházka městem ve mě zanechala hodně emocí. Bohužel nemůžu říct, že některá z nich by byla emocí kladnou. Město bylo úplně prázdné, až na pár turistů nebo místních, kteří procházeli skrz náměstí před kostelem. Většina budov byla zdevastovaná nebo v opravdu špatném stavu. Veškeré výlohy zely prázdnotou. Jako by se celé obyvatelstvo kompletně vystěhovalo. Spíš jsem byla taková smutná a cítila jsem se tam opravdu podivně.

Celkově jsme Terezínem nachodili asi 9 km. Což není zase taková dálka, spíš příjemná procházka. Asi mě tak dostaly ty emoce a vůbec ty zvláštní pocity, při průchodu městem. Zkrátka sedla jsem si do auta a dobrých 10 minut jsem měla co dělat, abych se dala do kupy. Přišlo mi, že moje fyzická zničenost měla co do činění s psychikou. Jako by na mě v tu chvíli sedělo něco velkého a těžkého.

Nevím opravdu proč, ale když přihlédnu jen k té "obydlené" části města, když nebudu řešit památník, tak nechápu, proč mě to tak vzalo. Město by to bylo opravdu krásné, představovala jsem si, jak všude chodí lidé, ve výlohách jsou kavárny a obchody s různými řemeslnými výrobky a vše je takové živější. Pohledy do vymlácených oken, na zničené fasády domů, do prázdných - zaprášených výloh, ve mě vyvolávaly doslova pocit úzkosti. Spolu s tím, co jsme viděli v památníku to byla neskutečná kombinace emocí.

Památník je památník, ten ve vás má zanechat určitou stopu. Ale nečekala jsem, že zároveň s památníkem, mě takhle dostanou místa, která slouží k běžnému životu. Kde se nacházejí obyvatelé, kteří každé ráno docházejí do práce a do školy. Kteří žijí stejný život jako já. Ale na místě, které ve mě vyvolává pocit neskutečného opuštění, samoty a úzkosti. Přitom to město by mohlo být tak krásné.

Po výletě do Terezína jsme projížděli kolem hory Říp. Parkoviště bylo obsazené až k prasknutí. Davy lidí proudily směrem k vrcholu a nově přijíždějící turisté hledali svá místa k zaparkování. Docela obrácený stav zalidněnosti, oproti předchozímu místu. Nestačila jsem se divit. Ale bylo krásně, takže bylo pochopitelné, že to lidi táhlo ven, do přírody.

 A v závěru jsme se vydali do Mělníka. Zaparkovali jsme v dolní části města a dali jsme se na výstup celkem prudkého kopce, který nás zavedl až do samotného centra. Podívali jsme se na soutok Labe a Vltavy. Prošli jsme se uličkami kolem kostela a na náměstí jsme si dali pozdní oběd v restauraci U Piráta.

Celý den nádherně svítilo slunce a bylo konečně krásně teplo. Po té dlouhé, šedivé a studené zimě byl tenhle výletní den potřeba.Přestože první půlka dne se mnou celkem zatřásla, druhá půlka dne mě zase vrátila zpět do reality a v závěru musím říct, že celý den se krásně povedl.





úterý 21. března 2017

Když se to zase všechno vrací do života

Život s Luckou se zastavil ve chvíli, kdy se začalo shlukovat až moc povinností a nepříjemností najednou. Probíhaly nekončící úpravy a dodělávky na bakalářské práci. V průběhu toho všeho jsem se rozhodla běhat, ale po prvním týdnu to můj pravý kotník nezvládl a skončila jsem s čímsi pofidérním, co mi vedle zmíněného kotníku vyrostlo a s pár pozvánkami na rehabilitace. A pak se to zase všechno prokládalo povinnostmi kolem bakalářky, docházka ve škole na cvičeních a práce. 

Taky jsme se s kamarádkami konečně zvládly dohodnout a vydaly jsme se na výlet, na Ještěd. Ten den foukal silný vítr, v Praze pršelo a na Ještědu sněžilo. Samozřejmě pro nás nejideálnější volba, vydat se na výlet. Ne, tak to samozřejmě nebylo. Ono je těžký zkoordinovat čas 4 holek s nabytými diáři. Ale povadlo se, avšak v den, kdy bychom spíše měly zůstat doma. Nicméně výlet to byl nakonec povedený. Po návratu jsme postupně začaly jedna po druhé upadat do spárů bacilů a nemocí. 

I na mě se pomalu začala projevovat rýma a kašel. Do toho se Lukášovi podařilo rozseknout si doma ruku. V rámci paniky, abych za ním doběhla co nejdřív, jsem jen tak na lehko oblečená v největším větru, pádila přes celé sídliště. Pár dní na to jsem si zažila své první vysoké horečky. Chápu, že je to neuvěřitelný skoro ve 24, ale zrovna tohle se mi zvládalo doposud vyhýbat. Člověk je v tu ránu nepoužitelnej, a tak veškeré moje povinnosti, které jsem měla pečlivě naplánované, se posouvaly ze dne na den. Se znamínkem neurčito. To je pro mě samozřejmě celkem rána. Jak mám něco na papíře napsaný a jasně daný, tak se to musí uskutečnit. Tentokrát to bohužel nešlo. 

Nicméně jaro se přiblížilo a veškeré problémy, které se během února/března dokázaly nahromadit, pomalu ustupují. Můj běžecký "nádor" stále vedle kotníku setrvává, ale můžu už normálně chodit. Horečky jsou ta tam a můžu opět fungovat a zpracovávat svůj list povinností. Lukášova ruka se pomalu vrací k životu. Bakalářka je odevzdaná a státnicový otázky jsem si zvládla, dle mého seznamu povinností, taky zpracovat. Venku pomalu začínají pučet stromy, a tak si říkám, že by zase mohlo přijít nějaký to klidnější období.

V rámci toho klidu jsem byla s Lukášem včera na menší procházce po Praze. Bylo hezky, tak jsem si vzala foťák a koukala po nějaké příležitosti, ulovit fotku. Tematicky mi to prostě akorát potvrzuje to, že bude líp. Že se to už blíží, a tak se pojďme těšit z toho, že přišlo jaro!











sobota 25. února 2017

Tmavé kruhy pod očima a galvanická žehlička od NuSkin

Tak se jdu opět vypsat z jednoho ze svých „dramatických“ problémů. Sice jsem to dala do uvozovek, ale pro mě to v podstatě fakt problém je, takže to jen pro vysvětlení. Ačkoli bude začátek znít jako čistě dámský článek, v závěru ho určitě ocení i pánská část. Jsem typ člověka, co má hodně světlý typ kůže, jsem blondýna a mám modré oči. Což s sebou samozřejmě, v určitých oblastech, nese drobné komplikace. Nevím, jestli následující problém řeším jen já nebo se vyskytuje ještě někdo, kdo tohle zažívá, ale já bohužel nikoho takového nemám, tedy nemám to s kým sdílet.

Odjakživa mám tmavé kruhy pod očima. Není to nedostatkem spánku, protože se snažím spát alespoň sedm hodin denně. Naučila jsem se i pravidelně, v průběhu dne, pít vodu. Dodržovat pitný režim u mě byl opravdu velký problém, dokud jsem prvně neomdlela. Takže i nedostatek vody se dá v tomhle případě, co se týče kruhů pod očima, vyloučit. Vyzkoušela jsem i všelijaké vitamíny a sirupy, které by mi měly dodat potřebné živiny a tím mě zbavit kruhů. Bohužel ani tohle nepomohlo. Okolí očí jsem si mazala všelijakými očními krémy a séry, ale většinou to skončilo nepěknou vyrážkou. Takže se mi zdá, že se mých kruhů pod očima asi nikdy nezbavím.

Jenže to pro mě znamená, že se musím malovat. Minimálně, když jdu do práce a do školy. Člověk si sice může říct, že si hraju na dámičku, což je možná pravda, ale opravdu jsou mi nepříjemné ty soucitné pohledy okolí. Vypadám, jako bych měla dva monokly pod očima nebo jako bych celou noc pila a pořádně se nevyspala. Samozřejmě ani jedno není pravdou, ale vysvětlete to lidem kolem mě.

Zakrývám si tedy moje „povedené“ fialovo modré kruhy už dlouhá léta. V létě je to jednodušší o to, že je můj obličej celý posetý pihami a kruhy díky tomu nejsou tolik výrazné. Ovšem v zimě musím používat i make-up. Jsem tak vybledlá, že vypadám, jako bych umírala. Make-up nemám moc ráda, v létě si užívám, že ho nemusím vůbec používat, ale takhle na zimu se bohužel nedá svítit. Věřte mi to nebo ne, ale mým snem je, nemuset se VŮBEC malovat. Ono mě to baví, pokud mám čas a s tím spojenou náladu. Ale když ráno chvátám do práce a jsem ráda, za každou minutu, tak bych se toho malování nejraději zbavila. Což bohužel není možné, v práci jsem denně v kontaktu s lidmi a musím vypadat jako člověk.

Co je ještě horší, v místě kruhů pod očima, mám celkem viditelné vrásky a to mi je 23. Takže tuhý korektor pro mě není řešením. Musí se jednat o korektor tekutý, který nezalézá do vrásek. Jenže těch je na trhu k sehnání opravdu málo. A pokud už korektor splňuje požadované vlastnosti, jedná se spíš o tu dražší variantu. Takže to znamená hodiny strávené u stojanů s dekorativní kosmetikou a pečlivé vybírání toho správného. Nemluvě v zimě o volbě vyhovujícího make-upu. Leze to do peněz, žere to čas ani to v celku nevyřeší.

Ovšem v nedávné době mi známá nabídla možnost vyzkoušet od společnosti NuSkin galvanickou žehličku. Ona se této značce věnuje na profesionální úrovni, tak jsem si nechala ráda poradit a přístroj jsem si zakoupila. Už od počátku jsem k tomu přistupovala trošku s rezervou, protože mi opravdu doposud ještě žádný výrobek nepomohl.  Ovšem právě kvůli tomu jsem se přiklonila k alternativní cestě přístroje. Opravdu jsem v situaci, kdy jsem ráda, za jakoukoli možnost k vyzkoušení, která by mi třeba pomohla.


Když jsem galvanickou žehličku poprvé vyzkoušela, nestačila jsem se divit. Pleť byla pěkně vyhlazená a vrásky pod očima se zmenšily. Po pravidelném používání vrásky opravdu ustupují. Protože mám pleť mladou, zase takový výrazný rozdíl na mě okolí nepozná, ale já ho cítím. Kruhy pod očima vyloženě nezmizely, ale vrásky se mi díky této žehličce krásně vypínají a pro mě je pak mnohem jednodušší kruhy zakrývat. Zároveň mám hodně výrazné vrásky na čele a mimické vrásky kolem úst. Ty vrásky na čele taky vzhledem k mému věku absolutně nechápu, ale svěřuju je do péče právě galvanické žehličce.



Dalším plusovým bodem bylo to, jak si poradila s mými pupínky.  Čas od času se mi na obličeji vytvoří akné. Někdy víc, někdy míň. Když jsem poprvé přejela žehličkou po pupíncích, cítila jsem, že se něco děje. Že dochází k nějaké reakci, protože to trochu štípalo. Když jsem proces galvanizace ukončila, pupínky byly opravdu méně zarudlé a daly se okamžitě na ústup. Takhle rychlý účinek na ně neměla ani kyselina salicylová, kterou jsem ve formě gelů, hojně využívala, ve chvílích pupínkové krize. A v neposlední řadě mě prostě baví s tímhle přístrojem manipulovat a dělat si svoje domácí lázeňské chvilky. Když je den plný stresu, tak si večer zapnu žehličku a užívám si svou malou obličejovou masáž.




Nemá to znít jako reklama, o což se samozřejmě vůbec nejedná. Spíš se tím vypisuju ze svého problému, a pokud existuje opravdu někdo, kdo má stejný problém jako já, třeba tímto článkem mohu pomoci nebo inspirovat. J

P.S.: K samotné galvanické žehličce jsem měla ještě přiložené další nástavce, které umožňují i jiné procedury, kromě té, jsem právě popisovala. A taky tahle stříbrná taštička, na úschovu, když někam jedete. :)




středa 22. února 2017

Nemléko a World Vegan

Na dnešek jsem se těšila opravdu hodně. Moje těšení od rána bylo přerušeno na pár hodin přednáškami ve škole, ale pak jsem se mohla vydat za mým dnešním cílem. Je to právě asi měsíc, co jsem se dozvěděla o Nemléku. Sice jsem už dříve vídala, sem tam, fotky na Instagramu, ale nikdy jsem tomu nevěnovala takovou pozornost. Fotky vypadaly pěkně, ale nikdy jsem se pořádně nepodívala na to, o co se jedná.

Později mi kamarádka řekla o celém projektu bližší informace. Věděla toho hodně, protože slečnu, která za tímto projektem (spolu s jejím přítelem) stojí, zná. Ačkoli já znám jen Verču, která mi o tom projektu řekla, byl mi najednou o něco bližší a já si o něm začala zjišťovat ještě víc. Dostal se ke mě i jejich nový "makový" projekt na hithitu a pro mě bylo více než samozřejmostí tento projekt podpořit.



Jako první ze všeho, se mi hodně líbila lahvička, ve které se Nemléko prodává. Je krásně jednoduchá, jasně sděluje zákazníkovi to, co potřebuje vědět a mě se prostě na první pohled líbila. Ovšem při bližším zkoumání, o co tedy vlastně jde, zájem rostl ještě víc. Celá myšlenka Nemléka je prostě geniální. Neskutečně obdivuji, jak ti dva (Amálka a David) dokázali přijít na něco tak originálního. Když jsem jejich projekt podpořila, dostala jsem za odměnu a jako dík, kupónky na tři Nemléka.

Což je další věc, co mě pobavila. Ale v tom dobrém slova smyslu. Vyzvedávání odměn pro ty, kteří projekt podpořili, bylo vymyšleno fakt roztomile. A to mě přivádí k tomu, proč jsem se celý měsíc těšila, jako malé dítě, až dnešní den nastane. Dorazila jsem do World Vegan, kde na mě čekala obálka s mým jménem. Uvnitř jsem našla poděkování, pohled a tři kupóny na Nemléko. Vybrala jsem si IceCoffee, Vanilka a Makové. Dnes jsem si vyzvedla pouze IceCoffe a další dva kupóny si nechám na horší časy." Abych se měla pořád na co těšit. Celý projekt je takový hravý, vtipný, jednoduchý a zároveň promyšlený. A mě se tohle prostě líbí! :) 

No, a když už jsem byla ve zmiňovaném Wold Vegan, prošla jsem se po obchůdku a zjišťovala, co nabízejí. Odnesla jsem si odsud kromě Nemléka, ještě bazalkové chipsy a Zelenou kávu. Co se týče těch chipsů, nejsou špatné. Nicméně mi chuťově, spíš než bazalku, připomínají škvarky. Což mi nějak nevadí, protože ty já mám ráda. A ségra vegetariánka, se po nich mohla utlouct. Zelená káva s příchutí kokosu mi chutnala moc. Jakožto milovník kokosu jsem plně spokojena. :) 


A proč jsem z toho Nemléka tak vyřízená? Já vlastně ani nevím. Zaujal mě design, marketing a chuť. Třešničkou na dortu je už jen to, že se jedná o mladý pár, který má nápad a realizuje ho. Co může být krásnější, než si plnit své sny? Takovýhle lidí, co se toho nebojí, by mělo být víc. Já osobně si z nich beru příklad, že to prostě jde. A ještě musím dodat, že ten pohled mě rozesměje vždycky, když se na něj podívám. To je prostě něco skvělýho. 😂








pondělí 20. února 2017

Spíš takvej holčičí článek

Když má člověk pocit, že ho svět nějak v poslední době zrazuje, že některé věci prostě nejsou takový, jako by si je přál, je třeba si najít nějaké rozptýlení. Něco, co člověku udělá radost. Něco, díky čemu na chvíli zapomene na to, co ho trápí. V poslední době mívám celkem dost času a s tím se pojí i přemýšlivost. To je celkem záludná věc. Proto se ne nadarmo říká, že pokud Vás něco trápí, zažeňte to prací nebo nějakou činností. Ty rádoby klišé věty jsou sice pro mnohé lidi ve chvílích smutku nebo trápení k ničemu, ale pokud se dotyčný rozhodne, je poslechnout a jednat podle nich, jsem si jistá, že to zafunguje.

Třeba dneska jsem měla v centru nějaké povinnosti, ale zároveň se mi zdálo, že potřebuju něco, co mi udělá radost. Něco, co mě rozptýlí a přivede na jiné myšlenky. No, co mě jako holce může udělat radost. Nakupování a tak je sice děsně supr, ale s mým kotníkem bych daleko nedošla. A ačkoli sportovním nadáním, jak už jsem zmiňovala, neoplývám, tak se nemůžu jít vybít někam sportovně. Nohu z mého posledního běhu mám už týden nateklou. Respektive kotník, takže jsem ráda, když můžu normálně využívat chůzi. Což je samozřejmě beztak náročné, když člověk běhá v centru z místa na místo a zařizuje si potřebné věci. Nic moc teda, nic moc.

 👀

Tak jsem si zašla na nehty. Mně to prostě uklidňuje, když můžu tu hodinku nebo dvě, sedět a nechat někoho, aby se o mě staral. Samozřejmě bych si ty nehty mohla udělat doma, ale to není ten správný relax. Jen tak se někomu dívat pod ruce, jak tvoří. Přitom není třeba nad ničím přemýšlet. Jen sedíte, posloucháte hudbu a užíváte si ten klídeček. A následná masáž rukou, o tom nemusím ani mluvit. Sama si jí udělat tak dobře nedokážu a asi to ani není možné. Popravdě řečeno, je to asi věc, na kterou se ze všeho toho pečování, těším nejvíc.

Gelový nehty si nechávám dělat už několik let, samozřejmě s nějakýma přestávkama, kdy si nechám své přírodní nehty. Ty jsou ale bohužel odjakživa tak lámavé a podle mě prostě nepěkné, že je pro mě jednodušší využít cestu gelových nehtů. Jednak se nemusím jejich úpravě tolik věnovat, což je pro mě výhodou, protože na nehty já nedám dopustit a jak se mi jen trošku odřel lak nebo nehet nevypadal hezky, byla jsem z toho nervózní. Jako jo já vím, děsnej problém. :D Taky jsem dlouhou dobu pracovala ve vinárně, kde jsem neustále měla ruce ve vodě. Následně jako snídaňová servírka, kde se mi taky často nehty zničily manuální prací. Teď jakožto studentík a kancelářská krysa, nehty sice tolik netrápím, ale už jsem si na gelový zvykla a prostě mám raději, když je ruka upravená. I kdybych si je jen sama lakovala obyčejným lakem nehty, musela bych to upravovat každý den. Lak mi prostě z nehtů opadává a loupe se a na to já se prostě nedokážu dívat.



A teď trochu do historie 👆. Tvarů, délek a barev nehtů jsem už vystřídala nespočet. První nehty jsem si nechala udělat v prváku na imatrikulační ples. Potom jsem chodila jen příležitostně s kamarádkou, a potom jsem je na x let nechala být a měla jsem své nehty. Asi ve třeťáku na střední jsem se seznámila s holčinou, co si dělala rekvalifikační kurz na nehtařku. Potřebovala modelku, na které by si nehty mohla trénovat. Tak jsem se nabídla a byla jsem jejím zkušebním králíkem. Byla moc šikovná, takže jsem už tehdy odcházela s krásnými nehty. Po rekvalifikačním kurzu, se nechala zaměstnat v salonu a já jsem k ní pravidelně docházela na nehty. Po pár letech odjela do zahraničí a já zase zůstala se svými přírodními nehty.


K Vánocům jsem tehdy dostala UV lampu a základní set na tvorbu gelových nehtů. A od té doby mi to zůstalo, když byl čas a nálada, tak jsem si tvořila.  Jen tak sama pro radost. Doteď to není úplně geniální a trvá mi to děsně dlouho, než dosáhnu požadovaného výsledku. Proto je pro mě kolikrát jednodušší v rámci úspory času, zajít takhle na nehty a nechat se o sebe hodinku starat, než se doma tři hodiny prát s vlastní tvorbou. Ale když je nálada, ráda tomu ten čas věnuju. J

pondělí 13. února 2017

Příprava na letní semestr

S příchodem nového semestru většina studentů propadá panice. Samozřejmě ani já nejsem výjimkou. Nicméně letos jsem se rozhodla hledat na všem pozitiva. Ty nacházím především díky papírnictví. Jelikož mě letos čekají státnice, měla bych spíš hledat cestu nějakých uklidňujících cviků, trénovat dýchání, paměť a práci v totální histerii, chaosu a panice. I na to pravděpodobně časem přijde řada, nicméně teď, dokud je ještě čas, si to dělám snesitelnější svou cestou.

Jak jsem už v předchozích článcích docela okatě naznačila, papírnictví je moje láska. To se prostě nedá nic dělat, každý má něco. Po letošním (až podezřele) úspěšným zkouškovým, kde přisuzuju úspěch seznamům úkolů, snad bude následovat i úspěšný letní semestr. Pro tenhle případ jsem si pořídila 4 pěkné washi pásky v Ikee. Ačkoli se nejedná o papírnictví, tímto sortimentem u mě Ikea hodně stoupla. Pravděpodobně nezůstanu jen u čísla 4, ale říkala jsem si, že bych si tu radost měla podávat postupně, ne hned najednou. Ono by mě to pak taky mohlo omrzet. A jaký bych si pak dávala odměny, když už bych měla všechno nakoupený. Na všechno se musí hezky pomalu.


Minulý týden jsem, na zmíněné washi pásky, narazila náhodou a o to větší radost z nich mám. Původní záměr výrobce byl pravděpodobně na dekoraci a balení dárků, protože jsem je našla mezi stuhama a balícím papírem. Nicméně správný "planner lover" si vždycky cestu najde. Další nezbytnou součástí jsou samozřejmě fixy, děrovačka, barevné papíry, lepítka, samolepky, nůžky, ... 

Takže dokud je ještě čas a klid, sedla jsem si k bloku a jala se tvořit. Nejsem grafik ani umělec, no v podstatě krátce řečeno neumím kreslit ani rýsovat. Pokus o nákres jakéhokoli tvaru většinou dopadne tak, že vyleze tvar, jež je vzezřením opačném smyslu, než byl původní záměr. Taky to podle toho asi vypadá. Ale dělá mi to, tak či onak prostě radost. 

Každý název předmětu jsem si napsala na první volnou stránku. Trošku jsem se nechala inspirovat ozdobným písemem na googlu. Ovšem bystrý, průměrně malbou nadaný člověk pozná, že se nejedná o mistrovské dílo, ale o jakousi patlaninu písmen. To nám ovšem nevadí a pokračujeme dál. Dolní část stránky jsem polepila washi páskou a bylo to. Z nějakýho důvodu mě baví otáčet stránkama, který jsou z některé strany polepené právě washi. Nevím, asi je to nějaká deformace.



neděle 12. února 2017

Dnešní nákup švihadla a sen o letní postavě

Tak jsem si dneska koupila švihadlo. Takový docela obyčejný, fialový švihadlo. Přináší mi pocit, že jsem pro sebe něco málo udělala. Zatím je pořád schovaný v kabelce a čeká na to, až ho vytáhnu a pustím se do skákání. Ono totiž, s tím sportem se to má takhle. Já nejsem úplně typ člověka, co si koupí permanentku do fitka a pravidelně tam dochází.
Zdroj

Ovšem, udělala jsem to jednou. Pořídila jsem si dobíjecí kartičku. Na tu si vložíte určitou částku a za každý vstup se Vám strhne částka. Už to bude pár let, takže si přesně nepamatuji, kolik jsem si na tu kartu vložila peněz. Nicméně veškerý můj sportovní talent probíhal na běžeckém pásu, protože to bylo jediné náčiní, kde jsem plus mínus tušila, co mám dělat. Ostatní stroje byly většinou na hodně viditelném místě, takže nově příchozí by prvně spatřili můj boj a o to jsem upřímně moc nestála. Další stroje na mě byly taky složitě zkonstruované, že bych je spíš postavila do nějaké průmyslové haly a očekávala bych, že z nich vypadne nějaká součástka. Téma činky asi není třeba vytahovat. Buď si vezmete nějakou trapně lehkou a lidé kolem si budou tiše štěbetat, co jste to za neskutečný kopyto a na co si to hrajete. Nebo si vezmete až přehnaně těžkou a nad vaším polomrtvým tělem si lidé budu opět štěbetat, co jste to za vola. Trošku Sofiina volba.

Počet návštěv tohoto fitcentra by se tedy dal spočítat na prstech jedné ruky. Zkrátka žádná sláva. Jednou jsme se s kamarádkami dohodly, že půjdeme do fitka společně. Že se jako v tom sportu podpoříme a půjde nám to lépe. Stalo se to, že se tři holky rozprostřely kolem nějakého stroje, náhodně zvoleného, na kterém se dalo nejlépe sedět. Z tohoto místa jsme pozorovaly příchozí fitness nadšence a diskutovaly jsme své životní trable a příhody. Co si budeme povídat, prostředí bylo příjemné, krásně se nám sedělo, měly jsme pohodlné oblečení a do hovoru nám hrála rytmická hudba. Tím ovšem moje návštěvy fitness center skončily.

Co se mi ovšem dařilo celkem dlouhou dobu udržovat, byly návštěvy takzvaného VacuShapu. Opět se v podstatě jednalo o běžecký pás, jemuž troufnu si tvrdit, už celkem rozumím. Rozdíl je v tom, že se člověk pohybuje rychlostí běžné chůze a kolem sebe, do výšky pasu, má ještě jakousi stěnu, ve tvaru plastové sukýnky. Ta stěna Vás obepíná a tvoří se uvnitř určitý podtlak. Nebudeme se brodit až do úplných technických detailů. Zkrátka a jednoduše to má ženám a dívkám vygumovat celulitidu a zúžit obvod stehen a pasu. No tak která z Vás by do toho před létem nešla, že.

 Zdroj
Zdroj: google; ilustrativní 

Návštěvy VacuShapu jsem dodržovala pravidelně z toho důvodu, že jsem měla předplacenou celkem drahou permanentku. Ono to bohužel ani jinak udělat nešlo. Cena té permanentky mě tedy měla donutit chodit, což se povedlo. Přece ty peníze nenechám propadnout. Takže sebe motivace bičem opravdu zabrala. Dále mě při mých pravidelných návštěvách udržovala představa mé budoucí postavy, za kterou se otočí úplně každý. Nehledě na to, že k pásu byla připojena i obrazovka, takže jsem při každé návštěvě stihla shlédnout dva díly Sexu ve městě. Takže ideální situace. A pak, kdo přidává na Instagram fotky, jak pracuje na své postavě, je prostě IN. Na jednu stranu, pojďme na to trošku vážně, musím říct, že to opravdu trochu pomohlo. Neříkám, že jsem byla výstavním kusem, ale o něco málo se mi šířka stehen pravdu zúžila.


Po přípravném, cvičebním, jaru proběhlo léto. Takže to mi hlavou najednou běhala myšlenka, proč cvičit. Přece jsem se sebou dělala něco na jaře a v létě už je třeba se jen vystavovat. Po létě přišel podzim a to už se člověk trošku balí do vrstev a tůčky pod tím mizí. Nebo dámy, v čele semnou, si to většinou myslí. O zimě není třeba mluvit. Ovšem teď se blíží zase to pověstné cvičební jaro. Tak jsem si koupila letos švihadlo. No uvidíme, jestli mě letošní, relativně nízká investice do vysněné postavy donutí něco dělat. Nebo opět budu muset platit šílené pálky za permanentky, co mě donutí jít něco dělat. Ale už jsem dlouho neviděla nějaký ten díl Sexu ve městě.