K snídani tvaroh a síla vůle

Přemýšlím a váhám nad silou vůle, kterou by asi každý z nás měl mít. Alespoň takou maličkou, zdravou špetku vůle, sebeovládání se nebo sebekázně.  Já patřím do skupiny těch, kteří neměli to štěstí a obdařeni těmito vlastnostmi nebyli. Nechápu, proč zrovna na mě se při rozdávání zapomnělo. Zamýšlím se nad tím vším ve chvíli totálního přecpání sebe sama.

Ráno jsem vstala a s dobrým pocitem jsem se ládovala tvarohem. Uvažovala jsem nad touhle snídaňovou volbou už ve chvíli, kdy jsem šla den před tím spát. Měla jsem to prostě naplánovaný. Tak to přece ty zdravě se stravující lidi dělají, no ne? Když jsem svou snídani snědla, blaženě jsem si užívala pocitu lehkosti. Co může být přece krásnějšího, než když uděláte něco dobrého pro své tělo.

Tímhle stylem jsem žila následující dvě hodiny. Potom jsme se měli vydat s rodinou do restaurace na oběd. Já jsem plná přesvědčení o zdravé stravě, plynoucí z dnešní snídaně, zapřisáhle tvrdila, že si dám jen lehký salát. Abych si udržela formu. Jím teď přeci zdravě, jako nikdy.

Listovala jsem ještě před odchodem na internetu v jídelním menu, abych se upevnila v tom, že si opravdu dám brokolicový salát. Už jsem měla i vybranou konkrétní variantu. Tak vážně jsem to myslela. Co taky jiného. Už mi ale trošku kručelo v břiše. Říkala jsem si, teď je ten správný okamžik dát si salát, to mě uklidní.

Vydali jsme se tedy do restaurace. Po cestě byla celkem zima, ale příjemně to utíkalo díky hovoru. Když jsme dorazili do restaurace, začalo to klasické zmatené hledání správného umístění stolu. U jednoho stolu byla rezevace, druhý zase nebyl na správném místě. Konečně jsme dosedli k jednomu z přijatelných stolů. Rozhlížím se tak kolem a vidím, že nám tu chybí příbory a stůl vypadá neuklizeně. Plná chaosu a paniky jsem celou rodinu začala zvedat, ať okamžitě opustíme současný stůl a najdeme si nějaký jiný, čistý. Ano, normální člověk by asi zůstal sedět a počkal by, až obsluha nepořádek odklidí.

Vzhledem k tomu, že mám za sebou pár let pozice servírky, vím jaké to je, když si lidé sednou zrovna k tomu stolu, co ještě není sklizený. I když je v okolí mnoho různých – čistých - variant k sezení. Dělali mi to pořád. Z pohledu zákazníka zase tvrdím, že to je prostě jakýsi zákon přírody. Tohle totiž není poprvé, co právě námi vybraný, vhodný stůl, byl ještě nesklizený. Nechtěla jsem tedy celou dobu sledovat otrávený výraz obsluhy, tak jsem prostě spustila další kolečko výběru stolu. Táta se za námi zmateně rozběhl, protože než mu došlo, co jsem to v panice udělala, seděli jsme už u vedlejšího stolu. Tam jsme pro změnu našli rezervační cedulku. Ale rezervace byla až za tři hodiny, tak jsme to nechali raději být. Další stěhování už by bylo divný.

Když jsme se konečně usadili, přišla obsluha s otázkou, co si dáme k pití. Já jsem si dala mýho „kingsvůda,“ bez něj to prostě nejde. Toho jsem si ještě povolila, vodu si přeci můžu dát i doma.

Dorazilo nám na stůl pití, společně s ošatkou plnou pečiva a se dvěma nádobkami, plnými jakési pomazánky. Povrchně jsem se dívala na celý ten košík a sledovala tátu, jak se s radostí cpe jedním chlebíkem za druhým. Mezitím jsme listovali jídelními lístky a já stále opakovala, že si dám ten salát. Máma měla trošku dilema s výběrem, tak jsem jí radostně doporučovala pokrmy, které jsem už viděla u ostatních, a ti říkali, že ta jídla byla výborná.

Máma si tedy řekla, že si dá výpečky. Já mezitím začala pociťovat hladovou nervozitu a táta chroupal další chleba. Všichni jsme si už vybrali jídlo a věnovali jsme se konverzaci. Táta pořád chroupal chleba. Snažila jsem se vnímat konverzaci a ne to, že mám už nesnesitelný hlad. Držela jsem to dlouho. No nevydržela jsem, sáhla jsem po chlebu. Ale co, to bude předkrm před tím salátem. To je v pohodě. Z něj se stejně moc nenajím. Ale chleba mou hladovou nervozitu neuklidňoval. Měla jsem pořád neutuchající hlad.

Ke stolu přišla slečna, co nás obsluhovala a ptala se, co jsme si vybrali k jídlu. Hlad mi smazal z hlavy celou představu o salátu a ze mě vylítly výpečky, ani jsem nevěděla jak. V tu chvíli mě obklopoval radostný pocit z toho, jak se dobře najím. Nikdo nic nenamítal, asi tušili, že jakékoli poznámky jsou zbytečné. Obklopovala mě i myšlenka, jak ten pocit hladu zmizí a všechno bude zase dobrý. Táta pořád chroupal chleba. Když už to tu leží, tak to tady přece nenechám. Chroupal dál.

Slečna nám přinesla naše objednávky. Byla jsem plná nadšení. Všichni byli plní nadšení. Tak jsme se pustili s chutí do jídla. Moje nadšení po prvním plněném knedlíku pomalu mizelo v dálce. Začala jsem trošku litovat, ale jen potichu. Jen tak pro sebe. Po druhém knedlíku jsem se začala nenávidět. Funěla jsem jak umírající zvíře a hlasitě jsem si začala stěžovat. Slečna kolem procházela a jen tak mimo řeč se zeptala „A jinak vše v pořádku?.“ Na kameře mě určitě sledovala už od začátku.

Třetí knedlík jsem nechala třetím knedlíkem. Nejen že se mnou linula vlna nechutenství k sobě sama, ale nedokázala jsem pochopit to, jak jsem se dokázala takovým způsobem zradit. Ráno jsem si přece dala tvaroh. Už delší dobu nejím pečivo. Přece to tak krásně vycházelo. Pak najednou přistane v době krize na stole ošatka s chlebem a já se po ní vrhnu jako zvíře a zaplácnu to ještě ke všemu výpečkama. Kde jsou ty řeči o salátu. Kde je to zdravý stravování. Proč mě teď v břiše tlačí výpečky a v hlavě hučí „Ty tlustý nenažraný prase, dobře ti tak!“

Jak to dělají všichni ti fitness lidi. Jak to dělají vůbec všichni lidi, co do tý ošatky nesáhnou a dají si salát. Jak to dělají, že pak nemusí jít domů s pocitem hanby. Jak je to prostě možný, že jsem tak slabá, ve svém přesvědčení. Teď tu sedím, nenávidím se a tvrdím, že už nikdy nebudu jíst. Je mi fakt špatně. Tak jak dlouho to asi vydrží…