Je pravdou, že už
delší dobu bojuji s myšlenkou, která se týká psaní. Zjistila jsem, že psaní je
jedna z věcí, která mě baví. Vytváří ve mně takovej uklidňující pocit. Já to
ani neumím popsat. Třeba jen představa, že si doma sednu k počítači a něco
napíšu, mi vykouzlí úsměv na rtu. Když se vrátím i trošku do minulosti a
vzpomenu si na veškeré básničky, písničky, povídky, knížky, cancáky, co jsem
tvořila, říkám si, že tady jsem nebyla realitou ještě tolik ovlivněn. Něco mě prostě
bavilo, tak jsem to dělala. Ještě na základní škole mi psaní slohů nedělalo
problém. V dobách „puberty“ jsem zase napsala spoustu příběhů deníkového
typu. Potom se to ze mě nějak vytratilo. Po mnoha letech jsem si konečně
uvědomila, že tu tenkrát bylo něco, co mě bavilo. Zkusila jsem si to znovu a
ono mě to vlastně baví pořád. Jenže to je sice děsně roztomiloučký, ale je mi
celkem smutno z toho, že moje paní by mělo být vlastně jen pro mě. To je
cílem deníčků a ty já jsem si nikdy nevedla.
Dost dlouho už přemýšlím nad
tím, co konkrétně psát. Co by lidi mohlo zajímat, za čím by se rádi vraceli, co
můžu nabídnout, co můžu předat dál. Samozřejmě si plně uvědomuji, že v současné
době je mnohem jednodušší a pohodlnější spustit si video na Youtube nebo v celku
na jakékoli jiné platformě a prostě jen tak poslouchat a dívat se. Člověk u
toho třeba může vařit nebo cvičit. U čtení je to trošku těžší, tam si člověk
musí vyčlenit čas opravdu jen na čtení. V klidu si sednout, udělat si
nějaké dobré pití, vypnout vše okolo a žít čtený příběh na papíře. Jenže se mi
zdá, že doba je tak uspěchaná, že i na to čtení už nezbývá čas. Možná ani chuť
a to mě celkem mrzí. Nicméně tuhle skutečnost pozoruji bohužel i na sobě.
Ačkoli velice ráda něco píšu, stává se mi, že po dlouhém dnu je pro mě
pohodlnější pustit si hudbu, seriál nebo jakékoli video a jen tak v klidu sledovat.
Ze čtení mě častokrát po dlouhém dnu bolí oči a ve většině případů u toho
usínám. Což se mi samozřejmě u videí nestává.
Takže co člověk může tvořit,
aby tomu dali lidé přednost před audio a video formou. Nebo minimálně aby čtení
bylo na totožné úrovni, jako sledování či poslouchání. Ovšem tohle je už skoro
otázka na „markeťáky.“ Tedy marketingové specialisty, kteří s největší jistotou
mohou definovat současné lidské potřeby, případně preference. Jenže to už je
zase trošku moc pro někoho, kdo chce jen psát pro radost. A ne jen svou, ale i
pro radost druhých.
Otázkou je, zda je lepší
cílit na konkrétní skupinu lidí, jako mohou být třeba sportovci, slečny co mají
rády kosmetiku, lidi co rádi fotí, zpívají,… Tedy stručně řečeno, cílit na
specifické skupiny lidí s určitým zájmem. Nebo tvořit smyšlené příběhy ať
už založené na reálném podkladu, případně nějakou sci-fi povídku/ román. Nikdy
se nedá zavděčit všem, to je jasné. Nejjednodušší je proto, asi psát od srdce a
určitě se někde najdou jedinci, kteří texty ocení, ať už budou o čemkoli. I když je každý z nás individuální
osobností, vždy se najde skupina lidí s minimálně podobnými zájmy. Proto
díky tomuto textu, kde zároveň využívám tok myšlenek, se chýlím k určitému
závěru.
Psát to, co se mi moje hlava
nabízí. Někomu se v myšlenkách tvoří příběh a někdo rád píše o svém dnu.
Vždy se najdou lidé, kteří mají stejný zájem a určitě se rádi k autorovým textům
vrátí. Takže tento text pro někoho může být zcela bezpředmětný, ovšem mě to
trošku pomohlo si díky toku myšlenek vytřídit to, čemu se v psaní věnovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat