Tak nevím, jestli jsem jediná na světě nebo existuje víc lidí, které jednou za čas postihne touha něco vyrobit. A mě když tohle chytne, tak si nedám pokoj, dokud něco nevytvořím. Samozřejmě se nejedná o sochy životních velikostí nebo plátna plně posetá uměleckou hodnotou. Naopak jsou to díla (haha spíš výrobky), která se setkávají jen s komentáři "Proboha už na toho Láďu Hrušku nekoukej." Samozřejmě jsem plně inspirovaná svou vlastní fantazií a mistr Hruška s tím nemá ani za mák společného.
Tentokrát jsem shledala moje krabičky na čaj fádními a nějak se mi nelíbilo, že je na poličce mám. A protože je teď ta moderní doba zavařovacích sklenic a kdo jí nemá, jako by nebyl. Tak jsem čapla dvě mamčiny zavařovačky a už to jelo. Když se na mě táta podíval a zeptal se, co to dělám, máma obratně reagovala výrokem "Omotává nám sklenice."
Tak jsem teda radostně omotávala dál a nějakýma poznámkama jsem se nenechala zastrašit. Ovšem uznávám, že výsledek by byl opravdu kvalitnější, kdyby se jednalo o čaj sypaný. Nicméně ten já prostě nesnesu, tak mám pytlíky, ať se Vám to líbí, nebo ne. Snad bych to asi mohla přestat okecávat a prostě svou tvorbu světu předvést.
A mě se to prostě líbí víc, než papírová krabička na čaj. A just to na tý polici mít budu. 😄
Žádné komentáře:
Okomentovat