Dnešní nákup švihadla a sen o letní postavě

Tak jsem si dneska koupila švihadlo. Takový docela obyčejný, fialový švihadlo. Přináší mi pocit, že jsem pro sebe něco málo udělala. Zatím je pořád schovaný v kabelce a čeká na to, až ho vytáhnu a pustím se do skákání. Ono totiž, s tím sportem se to má takhle. Já nejsem úplně typ člověka, co si koupí permanentku do fitka a pravidelně tam dochází.

Ovšem, udělala jsem to jednou. Pořídila jsem si dobíjecí kartičku. Na tu si vložíte určitou částku a za každý vstup se Vám strhne částka. Už to bude pár let, takže si přesně nepamatuji, kolik jsem si na tu kartu vložila peněz. Nicméně veškerý můj sportovní talent probíhal na běžeckém pásu, protože to bylo jediné náčiní, kde jsem plus mínus tušila, co mám dělat. Ostatní stroje byly většinou na hodně viditelném místě, takže nově příchozí by prvně spatřili můj boj a o to jsem upřímně moc nestála. Další stroje na mě byly taky složitě zkonstruované, že bych je spíš postavila do nějaké průmyslové haly a očekávala bych, že z nich vypadne nějaká součástka. Téma činky asi není třeba vytahovat. Buď si vezmete nějakou trapně lehkou a lidé kolem si budou tiše štěbetat, co jste to za neskutečný kopyto a na co si to hrajete. Nebo si vezmete až přehnaně těžkou a nad vaším polomrtvým tělem si lidé budu opět štěbetat, co jste to za vola. Trošku Sofiina volba.

Počet návštěv tohoto fitcentra by se tedy dal spočítat na prstech jedné ruky. Zkrátka žádná sláva. Jednou jsme se s kamarádkami dohodly, že půjdeme do fitka společně. Že se jako v tom sportu podpoříme a půjde nám to lépe. Stalo se to, že se tři holky rozprostřely kolem nějakého stroje, náhodně zvoleného, na kterém se dalo nejlépe sedět. Z tohoto místa jsme pozorovaly příchozí fitness nadšence a diskutovaly jsme své životní trable a příhody. Co si budeme povídat, prostředí bylo příjemné, krásně se nám sedělo, měly jsme pohodlné oblečení a do hovoru nám hrála rytmická hudba. Tím ovšem moje návštěvy fitness center skončily.

Co se mi ovšem dařilo celkem dlouhou dobu udržovat, byly návštěvy takzvaného VacuShapu. Opět se v podstatě jednalo o běžecký pás, jemuž troufnu si tvrdit, už celkem rozumím. Rozdíl je v tom, že se člověk pohybuje rychlostí běžné chůze a kolem sebe, do výšky pasu, má ještě jakousi stěnu, ve tvaru plastové sukýnky. Ta stěna Vás obepíná a tvoří se uvnitř určitý podtlak. Nebudeme se brodit až do úplných technických detailů. Zkrátka a jednoduše to má ženám a dívkám vygumovat celulitidu a zúžit obvod stehen a pasu. No tak která z Vás by do toho před létem nešla, že.

Zdroj: google; ilustrativní 

Návštěvy VacuShapu jsem dodržovala pravidelně z toho důvodu, že jsem měla předplacenou celkem drahou permanentku. Ono to bohužel ani jinak udělat nešlo. Cena té permanentky mě tedy měla donutit chodit, což se povedlo. Přece ty peníze nenechám propadnout. Takže sebe motivace bičem opravdu zabrala. Dále mě při mých pravidelných návštěvách udržovala představa mé budoucí postavy, za kterou se otočí úplně každý. Nehledě na to, že k pásu byla připojena i obrazovka, takže jsem při každé návštěvě stihla shlédnout dva díly Sexu ve městě. Takže ideální situace. A pak, kdo přidává na Instagram fotky, jak pracuje na své postavě, je prostě IN. Na jednu stranu, pojďme na to trošku vážně, musím říct, že to opravdu trochu pomohlo. Neříkám, že jsem byla výstavním kusem, ale o něco málo se mi šířka stehen pravdu zúžila.

Po přípravném, cvičebním, jaru proběhlo léto. Takže to mi hlavou najednou běhala myšlenka, proč cvičit. Přece jsem se sebou dělala něco na jaře a v létě už je třeba se jen vystavovat. Po létě přišel podzim a to už se člověk trošku balí do vrstev a tůčky pod tím mizí. Nebo dámy, v čele semnou, si to většinou myslí. O zimě není třeba mluvit. Ovšem teď se blíží zase to pověstné cvičební jaro. Tak jsem si koupila letos švihadlo. No uvidíme, jestli mě letošní, relativně nízká investice do vysněné postavy donutí něco dělat. Nebo opět budu muset platit šílené pálky za permanentky, co mě donutí jít něco dělat. Ale už jsem dlouho neviděla nějaký ten díl Sexu ve městě.