Lidé se mění. Často jsem byla přesvědčená, že člověk v jádru zůstává stejným, a ať se chová jak chce, jádro je jádrem. Zůstává konstantní, neměnné. Asi bych u tohohle přesvědčení zůstala, pokud bych změny nepozorovala sama na sobě. Zdá se mi až podivný, jak se některé věci dokážou tak moc změnit, aniž by o tom člověk vlastně věděl. A taky je zajímavý, jak si člověk všímá věcí, až když se přímo dotýkají jeho samotného.
Nemám vůbec páru, jak ta změna probíhala, co se stalo nebo naopak nestalo. Nebo spíš než změna, asi proces. Ono to jde těžko popsat nějakým slovem. Ani si netroufám říct, jestli se všechno změnilo/vygradovalo/ posunulo se, v dobrém slova smyslu, nebo naopak. Je pravda, že uvažovat o změnách osobnosti ve 23 letech, je trošku zbytečný. Kdo ví, co mě ještě potká a co mnou nějak zásadně otřese. A to v jakémkoliv slova smyslu. Ovšem první změnu vnímám právě teď a nutí mě přemýšlet.
Pamatuju si dny, kdy jsem byla obklopená lidmi. Každý den jsem vídala desítky lidí, zdravila se s někým pomalu na každém kroku a chodila jsem neustále ven. Společnost mnoha lidí pro mně byla vzduchem. Poznat někoho nového nebyl problém, naopak radost. Samozřejmě se bavíme o letech střední školy. Tedy mojí socializaci podporoval neustálý kontakt s lidma ve škole. Byla jsem zvyklá na denodenní přítomnost lidí kolem sebe. Brala jsem to jako samozřejmost.
Taky jsem chodila často večer ven za zábavou. Možná proto, že mě dav kamarádů táhl s sebou. měli zájem o party, tak jsem automaticky měla taky. Ale nechodila jsem ven s odporem nebo pocitem povinnost. Naopak mě to bavilo. Pátek bez toho, abychom nevyrazili někam do centra, byl divnej pátek. Ochuzenej pátek.
Potom přišla vejška. Ono se často říká, že tam se nachází přátelé na celý život. Neskutečná party, dokud nevystudujete a tisíce nových kamarádů. Já jsem na vejšku nastoupila se dvěma spolužačkama ze základní školy. Byly jsme taková trojka, měly jsme svůj svět a vlastně nikdo jiný do něj nikdy nevkročil. Držely jsme si to svoje tempo a ostatní lidi byli spíš známý, než kamarádi. Možná taky proto, že škola je od našeho bydliště celkem daleko, neměly jsme potřebu se zúčastňovat party, které se konaly právě v klubech naší školy. Stejně tak, jak jsme si nehledaly kamarády, protože jsme měly sebe, jsme neměli nikoho, koho bychom znaly z kolejí. Takže i klasické kolejní party mě minuly.
Ovšem tohle je to, kde se to začalo trochu měnit. Právě s ubývajícím počtem lidí, kteří se kolem mě vyskytovali, jako bych i celý svůj rozlet uzavírala s nimi. Našla jsem si ve druháku přítele a ten noční Praze tolik neholduje, takže už nebyl vůbec důvod navštěvovat centrum. Tedy opadaly páteční večery v centru Prahy a ubývali lidé kolem mě. Pořád byla ale ještě kolem ta stálá party ze sídliště. Sedánky v hospodě na pokec. Ale už žádný centrum, protože o to už nebyl takovej zájem, jako na střední.
Ten proces všeho ubývání jsem ani tak nevnímala. To až teď, když se vše usadilo. Když chodím pravidelně do práce, kde potkávám pár těch samých tváří. Povětšinou samí dospělí lidé, co mají rodiny, jsou usazeni, mají baráčky, mají svoje. Ve škole se vídám už jen s jednou kamarádkou (druhá nás opustila a vydala se do světa). Tedy z tria je duo. Doma se potkávám s rodinou a s přítelem. Ve volném čase se ráda setkávám s dalšími pár přáteli, ale tím to končí. Doby střední školy, kdy na každém kroku padaly pozdravy, známí byli všude kam jsem se podívala, party v pátek večer byly samozřejmostí a poznávání nových lidí bylo radostí, jsou pryč.
Věci se nějak usadily. Lidé se usadili. Nějak je všechno jinak. Já jsem jiná. Nemám potřebu potkávat nové lidi. Nemám potřebu jít do centra Prahy a strávit tam celou noc i ráno. Pocit klidného večera s přítelem, s rodinou nebo přáteli u pití, je pro mě příjemnější, než chaotické noční centrum. Jako by se ze mně stal ze dne na den důchodec, co chce mít svůj klid. Kdybych byla odjakživa taková, jako teď, tak to pro mě není nic podivného. Každý je nějaký. Ale takováhle změna je znamením k zamyšlení se.
Otázkou je, pokud bych se dostala do nového okruhu lidí, kteří mají priority jinde. Tedy užívají si noční Prahu, rádi jsou ve společnosti mnoha lidí. Jestli by přítomnost a vliv zájmů takového okruhu osob vzbudil zase to, co mě tehdy bavilo. Nebo by vzbudil zájem o cokoliv nového, co by bavilo je a bavilo by to i mně, protože bych byla ráda v jejich společnosti. Nechci tím tvrdit, že po něčem takovém toužím. Jen uvažuju nad tím, jestli se tedy mění člověk sám nebo ho mění okolí. Jestli ho mění zájmy těch, se kterými tráví čas...
Žádné komentáře:
Okomentovat