sobota 8. dubna 2017

Sociální sloupek

Priority lidí se rozutíkají různými směry, v závislosti na jejich charakteru. Tedy někdo preferuje hodnoty materiální - mít co nejvíce krásných aut, pěknej domeček, nějaký ty desítky triček a hlavně parádní telefon. Další skupina lidí může preferovat hodnoty emocionálního typu. Tím není přesně myšleno víra, ať už jde o cokoli. Tím je myšleno například budování vztahu s lidmi, přátelství, rodina, láska. Pro člověka, který se ubírá směrem hodnot týkající se právě emočního charakteru, jsou lidé z materiálního světa nepochopitelní. Ovšem i pro druhou stanu je tomu stejně.

Pro člověka, který si zakládá na pevném vztahu se svou rodinou. Kde vše funguje a může se vždy spolehnout na to, že jeho příbuzní (a ne třeba pokrevní), tu pro něj vždy budou. Pokud ovšem dojde ke střetu zájmů  právě v rodině člověka s hodnotami emočními a člověka s hodnotami materiálními, nastává nepříjemná situace. Jeden ze členů rodiny se mile rád distancuje od veškerého sociálního dění v kruhu rodinném a jde si svou cestou. Nejlépe cestou kariéry, práce a peněz. Tím se ovšem nejedná vždy o cestu úspěchu a bohatství, ale i o cestu neúspěchu a finančních problémů.

To samozřejmě člověka, jenž inklinuje k rodinnému poutu může ničit ve všech směrech. Tedy rodinný typ se doma utápí v bolesti ze "ztráty" jednoho člena rodiny. Pokud ztracený člen rodiny ještě čelí nějakým problémům a nedá si pomoci, utápění se emočního člověka je ještě hlubší a horší. V tom smyslu, že mu není ano dovoleno, být nějak nápomocen. Ačkoli se nejedná o ztrátu fyzickou, bolest je obdobná. Jedinec, jež si užívá nepřítomnosti svých rodinných příslušníků, tyto útrapy nepoznává a vesele se žije to svoje. Nedbá na to, že jeho rodině s ním schází sociálního kontaktu. Naopak se utápí v představě, že ho jeho rodina nahání, či snad terorizuje svými dotazy na jeho zdraví a vůbec, jak se mu daří. V případě problémů ztraceného jedince si rodina dokonce dovolí nabídnout pomoc, což je samozřejmě absolutně přes čáru.

Kudy tedy vede ta správná cesta, kde obě strany budou spokojené. Jedna strana si přeje být v kontaktu s někým, kdo o kontakt ani z bla nestojí. Obě strany se tedy trápí a řešení je takzvaně v nedohlednu. Jedná se přeci o rodinné pouto, o něco tak důležitého a speciálního, co se nedá jen tak přerušit. Tak nějak by vypadalo smýšlení členů toužící po kontaktu s rodinou. Druhá strana ovšem s přeseknutím rodinných pout nemá nejmenší problém. Kdyby se dalo nějak zařídit, aby se o přeseknutí rodinných pout jednalo ve smyslu krájení chleba, udělal by to.

Pravděpodobně asi neřešitelný problém, dokud celý tento koloběh jednu stranu neunaví, a tak nějak se "vzdá." Výsledek by byl buď -Dobře, vypusťme ho tedy z našich myšlenek, jako člena rodiny. - nebo -Dobře. Budu s nimi komunikovat a jednou za čas se s nimi sejdu." Jak dlouho může trvat, než se jedna ze stran unaví, nebo dojde k nějakému rozumnému kompromisu. Otázka stále zůstává nezodpovězena, tak nějak ve vzduchu.

1 komentář:

Jitu řekl(a)...

Super článek